Ohře se vydařila
Popis průběhu akce:
středa 1. 6. 2016
Odjezd byl stanoven na 15 h před Trojským gymnáziem. Přistaven byl autobus firmy Krásabus. Všichni účastníci i autobus byli na místě včas jen tradičně chyběla Bára Staňková. Na volání ani SMS nereagovala, všichni jsme čekali a čas běžel. Dostavila se s 45-minutovým zpožděním a s argumentem, že si myslela, že se jede až v 16 hodin (bez komentáře)! Cesta tam probíhala za vedra. Cestou jsme absolvovali 3 kyvadlové uzávěry, přičemž jsme na každé ztratili 15 minut. Za Karlovými Vary se začalo počasí kazit, obloha se zatáhla a 10 km před cílem se spustil hodně hustý liják, který pokračoval právě, když jsme vystupovali z autobusu do vodáckého tábořiště v Kynšperku nad Ohří. Jediným úkrytem před deštěm bylo přístřeší u zavřeného kiosku nebo pod nedalekým mostem. Zvolili jsme první variantu a čekali, než liják poleví. Blížilo se setmění a pořád pršelo. Naštěstí déšť nakonec ustal a my jsme si stihli postavit stany ještě za světla. Stanovali jsme v téměř prázdném tábořišti, zabrali jsme si místa na ostrově pod jezem spojeného s břehem lávkou, kde jsme byli sami. Večer bylo ještě možno nakoupit v Kynšperku ve večerce u vietnamců nějaké doplňkové potraviny a pití. České prodejny měly samozřejmě dávno zavřeno. Noc proběhla klidně, pomineme-li krátký incident s dvěma opilými učni z druhého konce tábořiště, které zaujala naše děvčata z tercie. Záležitost jsme s kolegou celkem rychle úspěšně vyřešili. Do rána už nezapršelo.
čtvrtek 2. 6. 2016…(19 km)
Ráno jsme začali balením stanů, pakováním věcí do barelů a loďáků, fasováním lodí, pádel a vest, nakládáním do lodí a tvorbou posádek. Většina posádek byla sjednána už dříve, ale počty pořád neseděly. Nakonec zůstaly spolu dvě studentky, které byly na vodě poprvé. Bylo tedy nutno provést drobné změny v obsazení dalších lodí (pozn.J: Vtipným momentem bylo, když na dotaz na Sylvii Faslovou, koho má za zadáka, odpověděla zcela vážně, že Hančína, přičemž tento nebyl účastníkem výpravy! – bez komentáře). Konečně jsme navzdory plánovanému času 10 h vypluli v 11:15 h. Začátek plavby byl po klidné vodě. Prvním rychlejším místem byl zbytek provaleného a zarostlého jezu s popadanými stromy, kde bylo nutno rychle zamanévrovat ostře vpravo přes úzkou kamennou propust a pod ní ihned doleva. Pod tímto místem jsme vyhlásili první krátkou přestávku (214,2 říční km – Dasnice). Další 3 kilometry řeka teče svižněji s občasnými malými peřejkami, než nastane provalený jez Šabina, který se běžně sjíždí vpravo. Protože bylo dost vody, zvolil jsem dobrodružnější stopu ostře vlevo nad jezem přes úzký kamenitý schodek mezi porostem do levé zátoky. V této stopě se nachází velký kámen, který si oblíbil posádku „Anička + Veronika“ (3.a) natolik, že si ji chvíli podržel a pak něžně překlopil do vody. Hned pod jezem vpravo jsme udělali přestávku na oběd ve vodáckém kiosku a na převlečení udělané posádky (211,1 říční km). Dosud od rána nezapršelo, ale nyní při vyplutí po obědě bylo zcela zjevné, že nás čekají vydatné přeháňky, což se také potvrdilo. Po dvou kilometrech celkem klidného toku nás čekal velký jez Tisová – Černý mlýn. Jez bylo nemožné předem prohlédnout, protože břehy byly zarostlé, vysoké a bahnité a nevedla zde ani jakákoliv pěšina. Podle instrukcí vodáckého průvodce se však dá jet pouze rybí propustí při levém břehu, která je přizpůsobena i vodákům a kterou nakonec propluly všechny posádky bez úhony. Pod jezem začalo dlouhé regulované koryto. Ohře tu protéká průmyslovou zónou v Sokolově. Na břehy není možno vystoupit, protože jsou vysoké, zarostlé a bahnité. Navíc nad porostem na březích je souvislý plot kolem průmyslového areálu. Koryto se tu zúží a je ztíženo větvemi stromů ze břehů, které umožňují proplutí maximálně dvou lodí. Řeka tu má i větší spád, takže dost zrychlí. Do této situace vjelo několik lodí vedle sebe a současně se strhla průtrž mračen L. Hodně lodí mělo problémy a dvě se vyklopily („Kristýna + Jarmila“ a „Nikola + Johana“). Další posádka (duo Barratt) ve snaze pomoci se vyklopila taky! Do pomocných a záchranných akcí se zapojila i posádka absolventek, které dopadly stejně! Všichni zúčastnění bojovali v prudkém proudu s vyléváním lodí, chytáním věcí a nasedáním, což trvalo něco přes hodinu. Zbytek flotily čekal v první možné tišině při levém břehu bez možnosti se k vyklopeným posádkám jakkoliv dostat. Proti prudkému proudu to nešlo a po zarostlém a oploceném břehu taky ne (pozn.: po této zkušenosti si budou nejspíš všichni konečně pamatovat a uplatňovat zásadu, že v podobné situaci se chytí lodi a nechají se odnést i s věcmi prudkým proudem do nejbližší tišiny a až tamprovedou vylévací, nakládací a nasedací úkony!). Konečně jsme se všichni sešli po 1,5 hodině na levém břehu a vyklopené posádky se převlékly do suchého. Na chvíli přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Pluli jsme dál, obepluli jsme Sokolov regulovaným úsekem se dvěma prahy a po cca 4 km nastal velký šikmý kamenitý jez v lese před Královským Poříčím (200,8 říční kilometr), který je za normálního stavu vody nesjízdný. Za současného stavu vody však byl sjízdný vlevo od středu jezu po kamenech s maximálním soustředěním na udržování rovnováhy. Některé posádky loď přenesly po pravém břehu, ostatní sjely, byť některé měly problémy (pozn.: zde je na místě pochválit Moniku z 1.a, která do té doby jela jako začínající háček s kolegou a tento jez si troufla sjet v singlu jako zadák, což se jí povedlo!). Kilometr za jezem už na nás čekalo úplně prázdné tábořiště v Královském Poříčí (levý břeh; 199,3 říční kilometr). Provozovatel tábořiště měl hlášku, že dorazíme a měl otevřeno v kiosku jen kvůli nám až do noci. Večer bylo bez deště a jasno. Všichni sušili mokré věci. Johana s Nikolou měly věci mokré úplně včetně spacáků, protože se jim při výše zmíněném manévru u So-kolova dostala voda do barelů. Řešili jsme pro ně náhradní ubytování. Rodiče obou děvčat vyrazili z Prahy se suchými náhradními věcmi, nicméně když přijeli v noci do tábořiště, obě děvčata se rozhodla jedna po druhé opustit flotilu a v noci už nás bylo o 2 méně. Spát jsme šli bez deště.
pátek 3. 6. 2016…(9 km)
Nepršení netrvalo dlouho. Ve 3 h ráno se spustil usilovný liják, který celou noc a celé ráno a dopoledne vytrvale pokračoval jen s nepatrným zmírněním. Voda v řece stoupla od včerejška o 25 cm oproti normálu. Balení mokrých věcí v lijáku nemělo smysl, a proto jsme se rozhodli čekat, až se počasí alespoň částečně umoudří. Několikrát to vypadalo na konec deště, ale vždy přišly nové mraky a lilo nanovo. Sledovali jsme úpěnlivě meteoradar a hypnotizovali mraky. Ve 14 hodin přestalo pršet! Ihned jsme začali balit ve zrychleném režimu, abychom vypluli dřív, než všechno běsnění živlů začne znovu. Dnešní trasa byla naštěstí krátká (9,2 km) a v 15:30 jsme konečně vypluli. Po 7 kilometrech jsme poměrně klidným tokem s občasným zrychlením dopluli do městečka Loket. Loket je na kopci a Ohře ho téměř celý obeplouvá. Je to jedno z nejmalebnějších míst na řece. Po proplutí pod zámkem následovaly v rychlém sledu dva jezy po sobě: horní a dolní. Na horním jezu (191,7 říční kilometr) je vybudován tzv. rybí přechod. Vodohospodáři usoudili, že touto propustí smí pouze ryby a pro vodáky vydali zákaz splouvání, čehož důkazem je varovná cedule před propustí. Jelikož jez samotný je sjízdný jen pro sebevrahy, zbývá teoretická možnost plahočit se s naloženou lodí ze špatně přístupného místa nad jezem na pravém břehu cca 40 metrů přes šikmý kamenitý a zarostlý břeh pod skálou do úzkého místa pod jezem! Všichni jsme tedy sjeli propustí NJ. Protože ryby používají jiných technik než vodáci a propust je tu pro ně, bylo proplutí docela zábavné. Soustava několika betonových van kaskádovitě napojených za sebou do zatáčky způsobuje adrenalinový zážitek. Navzdory tomu, že se při proplouvání spustila navíc ještě průtrž mračen, se žádná posádka necvakla. Po vylití našplouchané vody z lodí jsme pokra-čovali k dolnímu jezu, který následuje po 500 metrech za horním. Zde je také rybí propust, ale vedle ní je i retardérová propust pro vodáky. Díky, hodní vodohospodáři! Do tábořiště odtud zbývá už jen 600 m a ty nám zpříjemnil opět liják. Náš dnešní cíl – tábořiště Maskáč se nachází na levém břehu u lesa a je poměrně malé. Celé je ve svahu ve třech travnatých terasách nad sebou. Připluli jsme v pravý čas, protože už zbýval jen malý prostor na spodní terase. Museli jsme zvolit úsporný systém stavění stanů, tzv. „tělo na tělo“. Proti předchozímu noclehu to byl opačný extrém. Večer nás opustila Sylvie Faslová, která zřejmě usoudila, že každodenní pádlování jí už stačilo. Adam rozdělal dva ohně a do noci jsme dosušovali mokré věci. Do rána už nepršelo, zato však v přírodní tabornické restauraci pod lesem nastal jiný živel. Sešli se zde trampové s kytarami a do rána hráli trampské hity posledních 100 let. Hráli pěkně, ale dlouho A.
sobota 4. 6. 2016…(21 km)
Ráno bylo v plánu vyplout v 10 hodin, leč v důsledku zdlouhavého balení některých nejmenovaných účastníků výpravy se to povedlo až o 45 minut později. Po třech kilometrech klidného toku jsme udělali přestávku na drobné občerstvení na pravém břehu v oblasti malebných Svatošských skal v místě zvaném Dětský ráj. Po dalších šesti kilometrech jsme zkusili na doporučení vodáckého průvodce udělat obědovou přestávku na začátku Karlových Varů u tábořiště Liapor. Část účastníků zůstala na břehu a vařila si oběd z vlastních zdrojů. Další část se rozdělila na příznivce vodáckého kiosku Liapor a na část, jíž jsem byl bohužel součástí, která se nechala zlákat reklamou „Nově otevřená hospůdka 100m“. Netušili jsme, že nově otevřenou hospůdku otevřeli absolutní neumětelové, kteří o provozování hospody nevědí zhola nic! Bylo nás 20 a to se ukázalo býti likvidačním faktorem, zvlášť když zařízení kuchyně čítalo jednu malou pánev, jeden hrnec a jednu plotnu. Po 2 hodinách byla hotova poslední objednávka M!!! Hospodská si na závěr povzdechla: „To byl fofr!“. Po návratu na břeh bylo nutno uklidnit zcela demoralizovanou posádku nekonečným čekáním. Další 10 km splouvání probíhalo Karlovými Vary. Zde jsou dva jezy. Jez Tuhnice je avizován obrovskou výstražnou cedulí „SMRTENÉ NEBEZPEČÍ“. Na první pohled vypadá bezpečně, protože je nízký a s mírným sklonem. Pod jezem je ale hluboký a dlouhý válec a na břehu je hodně křížků N. Jez jsme spluli propustí při levém břehu, která je zcela bezpečná. Kousek dál za Chebským mostem je jez u Solivárny, který jsme propluli v pravé části vlevo od dělící zdi mezi jezem a bubnovým přepadem s vodním válcem. Přes mírné problémy s rovnováhou propluly všechny posádky bez úhony. Do tábořiště následovalo mnoho peřejí a několik příčných prahů v úseku cca 6 kilometrů. Lesní tábořiště Hubertus se nachází na 169,6 říčním kilometru na levém břehu. Je magické a krásné. Zabrali jsme nejlepší místo kolem centrálního ohniště na mýtině. Na kraji mýtiny je kiosek s občerstvením, který funguje podle zákazníků. Prodávají zde párky a klobásy z čistého masa, což umocňuje krásný prožitek z místa. Kolem tábořiště je pověstná peřej Hubertus, kterou jsme si stihli do detailu prohlédnout a psychicky se připravit na následující den, kdy jsme ji měli pokořit. Večer jsme udělali oheň a dostalo se i na tradiční společenskou hru „Městečko Palermo“. Dnešní den byl téměř bez deště.
neděle 5. 6. 2016…(10 km)
Nastal poslední den naší vodácké mise. Dlouho po snídani jsme uklidili tábor, sbalili si věci a přenesli na břeh pod peřej. Pak se vydaly jednotlivé posádky zdolat huberťáckou peřej bez bagáže. Za současného vyššího stavu vody to šlo hladce, protože velké obracecí kameny byly hlouběji pod vodou než obvykle, zato však vlny byly vyšší a šplouchavější. Zážitek to byl pěkný. Všichni peřej propluli lepší nebo horší stopou, jen jediná posádka (Lukáš + Pavla) se cvakla, protože se při výkyvu lodi na první vlně nadlouho chytla bortu J. Pod peřejí jsme naložili věci a vypluli. Následujících 6 km začíná řeka chvílemi zrychlovat tok, některá místa tzv. poskočí. V Dubině na pravém břehu nastala obědová pauza v restauraci U Dvořáků, kde dobře vaří. Po obědě už jsme spěchali, protože se kvapem blížila sjednaná doba vrácení lodí. Po kilometru plavby se zjevil dnešní poslední jez Dubina. Je mírně šikmý kamenitý a jezdí se vlevo. Dnes byl proud divočejší a o balanc na hraně překlopení nebylo nouze. Pod jezem ještě následoval úsek s mnoha velkými kameny vedoucí do zatáčky, což zážitek prodloužilo. Zde musím podotknout, že si se mnou pohrál jeden nečekaný kámen, který mě bez výstrahy vykatapultoval ze sedačky rovnou do peřeje. Loď se nepřeklopila a zbavená mojí zátěže vesele pádila pryč. Bezmocně jsem mezi kotrmelci v kamenité peřeji sledoval, jak se vzdaluje a mizí za zatáčkou v divokém proudu. Naštěstí Adam jedoucí za mnou zasprintoval a loď mi dohnal a chytil. Tohle se mi stává cca 1x za deset let. Kromě mě všechny ostatní posádky toto náročné místo zvládly. Poslední tři kilometry do cíle – tábořiště Na špici v Radošově na pravém břehu – bylo adrenalinovou tečkou za naší plavbou. Řeka tu má větší spád a celá se za současného stavu vody změnila v jedno velké vývařiště řítící se značnou rychlostí přes velké balvany. Velice špatně se dalo včas rozpoznávat, co je jazyk a co je zlý šutr. Mnoho lodí mělo problémy a některé se udělaly nebo uvízly. Všechno a všechny jsme nakonec pochytali a beze ztrát jsme se sešli v tábořišti. Bylo slunečno a mohli jsme se alespoň částečně osušit. Než jsme vyložili lodě, přijela dodávka půjčovny Leština a vyzvedla si zpět lodě, barely, pádla a vesty a my jsme se po sbalení přesunuli k hlavní silnici, kde jsme v zahradní restauraci Na Špici při občerstvovacích rituálech vyčkali příjezdu autobusu. Do Prahy jsme po středečních zkušenostech jeli raději severnější trasou přes Chomutov, Louny a Slaný a ve 20:30 hodin jsme dorazili ke škole.
Závěr:
Ohře je krásná, chvílemi přírodně divoká a surová řeka. Akce se vydařila. Byla zatěžkávací zkouškou našich studentů, co se týče fyzické i psychické odolnosti. Pět dní na čerstvém a vlhkém vzduchu spojených se sportovní aktivitou je vždy prospěšné zdraví. Navíc díky vrtochům počasí a mírně extrémnějším podmínkám jsme nasbírali spoustu nezapome-nutelných zážitků, které nám už nikdy nikdo nevezme. Dá se konstatovat, že akce dopadla na výbornou. Za rok zase na vodě, AHOJ!
RNDr. Karel Hoza – vedoucí akce
V Praze, dne 14. 6. 2016.
